Ve svém příspěvku o běžcích a psech nechci psát o caniscrossu, kdy vám po perfektním sehrání pes v zápřahu pomáhá zvyšovat rychlost (zdravím Janu Kakáčovou) ani o tréninkových výbězích, kdy vás vlastní pes jen tak doprovází (zdravím Táňu Kuchařovou). Chci napsat pár postřehů o setkávání běžců s cizími psy. Naše tréninkové trasy jsou až pohříchu často totožné s trasami procházek pejskařů a setkání s nimi jsou docela častá. Kdo nepotkává psy, asi běhá jen na pásu ve fitku nebo na atletickém oválu. Odhadl bych, že nějakých 80 % psů je v pohodě, nejeví o vás zájem nebo po vás jen tak mrkne. Pak jsou tu malí psi, od nichž žádné nebezpečí nehrozí. No jo, ale co ten zbytek ?

Pro ně může být muž či žena v běhu vítanou kořistí. Útok psa je jednou z nejhorších nočních můr každého běžce. Kdo z nás by se doopravdy chtěl dívat do očí rychle se přibližující rozlícené šelmě, z jejíž mordy čouhají řezáky a špičáky jako u šavlozubého tygra a sliny obsahující kdovíjaké choroboplodné zárodky stříkají všude kolem ?

Nejlepší ochranou je samozřejmě prevence. Třeba výběh ve větší skupině - chuť útoku na stádo běžeckých tvorů bude mít pes určitě nižší. Nebo, je-li to možné, psovi se obloukem vyhnout. A dívat se pozorně před sebe. Kromě psa pohledem vyhledat i jeho pána a dát mu najevo, že se necítíme bezpečně. Vidím-li já psa na volno, ještě za běhu na něj ukáži a rozhodím rukama - někteří to pochopí a psa přivolají. Horší je situace, kdy je páníček zády k nám; pak zkouším ještě z bezpečné vzdálenosti volat třeba „Jsem za vámi, nekousne mě?“ Pokud to nezafunguje, doporučuji zastavit a vyčkat, jak se situace vyvine.

Spousta slušných pejskařů už reakce svých psů zná a při spatření běžce ho váže na krátké vodítko nebo přidržuje za obojek. Za to jsem moc vděčný. A protože se chci pojistit, aby to dotyčný udělal i příště, volám na něj své halasné děkuji. Co však dělat, pokud k napadení skutečně dojde, nemohu naštěstí napsat z vlastní zkušenosti, ale jen s pomocí dostupné literatury. První možností je zkusit útěk. Je však třeba pamatovat, že pes bude rychlejší než my. Úniková trasa tedy musí být krátká a vést do bezpečí, třeba na strom, za plot nebo na kontejner. A volat o pomoc není žádná ostuda.

Druhou možností je zkusit psovi zavelet. Ne, nedělám si legraci, důrazný pokyn „Fuj!“ nebo „Lehni!“ (v Rakousku bych použil „Nieder!“) může zabrat. Není-li možnost úniku, nezbývá než s tím ďáblem podstoupit boj. Lze se vyzbrojit pepřovým sprejem - ale odzkoušeným, ať ho pes nepovažuje na příjemný deodorant! Velmi dobrá je treková hůl nebo narychlo sebraný klacek. Kámen nedoporučuji, nejste-li si jistí účinným zásahem přímo mezi oči.

Mé přání na závěr je ale jasné - abyste rady ve druhé části tohoto článečku nikdy nepotřebovali. A aby Vaše setkání s cizími psy a jejich pány byla jen příjemná.

-pes- (to je moje novinářská značka!)