23.11.2014 Amsterdam - Vychutnejte si spolu s aktivním běžcem Miroslavem Dittrychem atmosféru závěru holandského maratonu. Do redakční pošty přišel poutavý zážitkový článek, který si nyní můžete přečíst. Někteří zavzpomínáte na svoje maratony, pro ty ostatní to může být inspirace při výběru dalšího závodu.

Vbíhám na Olympijský stadion v Amsterdamu, nohy okamžitě cítí změnu, asfalt a beton střídá tartan a jeho měkkost je okamžitě znát. Po právě uběhnutých 42 km, to unavená chodidla přijímají s vděkem, který násobí skutečnost, že cíl je již blízko, až neskutečně blízko. 

S přílivem energie, se kterou jsem již nepočítal, míjím tabule s čísly 200, 150, 100 m, vnímám skvělou atmosféru zaplněného stadionu, který fandí každému borci, cílová brána se nezadržitelně přibližuje a netrvá to snad ani okamžik a jsem u ní.
S pokusem o vítězné gesto ji překonávám a mám TO za sebou, opět jsem si dokázal, že neustále lze překonávat sám sebe, potřeba to jen chtít...
Cítím uspokojení a skvělý pocit, že jsem dokázal, co jsem chtěl. Nicméně ještě nejsem ani vydýchán, nohy se mi trochu třesou, o tom, že bych mohl poskytnout nějaký rozhovor, jak to dokážou opravdoví vítězové, nemůže být ani řeč, a již se mi vtírá do mysli zvláštní, tísnivý pocit. Poznání, že TO skončilo.
Ačkoliv ještě před pár minutami jsem proklínal déšť a protivítr, měl toho plný zuby a těšil se na okamžik, kdy budu v cíli, teď si s jistými rozpaky uvědomuji, že tam jsem, že TO skončilo, že TO je pryč. Skončil nejen samotný závod, ale celá ta dlouhá cesta, díky které jsem doběhl až sem.
Trochu jako v mrákotách se pohybuji davem doběhnuvších sportovců směrem ven ze stadionu, kde čekají moji nejbližší. Vnímám pocity běžců kolem sebe, vidím únavu a vyčerpání, mísící se s radostí z jedinečného zážitku. Nohy i žaludek mám trochu „na vodě“, je mi zima, ale přemýšlím o tom zvláštním pocitu, který jsem si v cíli uvědomil. Je mi vlastně skoro líto, že skončil nejen samotný závod, vyvrcholení několikaměsíčního snažení, ale i to období příprav. Čas mnohého sebezapření, změny života a fungování celé rodiny i změny mých letitých návyků, díky čemuž jsem pak musel kompletně obměnit šatník. Toto období od června do října se nyní "shluklo" do právě uplynulé tří a půl hodiny...
Možná začínám rozumět Zátopkovu heslu: „Chceš-li něco vyhrát, běž 100 metrů, chceš-li něco zažít, běž maraton“. V mysli mi vytanul totožný pocit, který jsem zažil před půl rokem, v cíli maratonu ve Vídni. Vida, ty postřehy a pocity jsou totožné. Nepochybně proto, že jsem to chtěl zažít znova, jsem se nedlouho po něm přihlásil na další... Aniž bych chtěl být prorokem, začínám tušit, čemu se v souvislosti s během říká posedlost, vášeň a životní droga a že vlastně cesta, může být cíl.
Že za nedlouho sednu ke kalendáři akcí na následující rok a vyberu destinaci mého příštího maratonu, je více než jisté. Přece se neošidím o tu cestu, o to období příprav, snění, ale i potu a dřiny, které vyvrcholí zase doběhem do cílové brány. A kdoví, zda se pak ty pocity nebudou zase opakovat...

Miroslav Dittrych