21.7.2014 - Do redakce OBL Blansko se dostalo velmi čtivé svědectví o jedné z etap MUM, konkrétně o té Blanenské, která je zařazena do průběžného bodování ligy. Karel Kyzlink popsal svoje pocity při zdolávání náročného maratonu. Jsme velmi rádi, že se k sepsání takového textu odhodlal a nebráníme se ani dalším příspěvkům od ostantních závodníků, protože svými postřehy a názory se navzájem obohacujeme – posílat můžete na obl(v)oblblansko.cz. Jedná se o delší čtení, ale třeba si v teď o prázdninách najdete klid na přečtení celého příspěvku až do konce.

Milí běžečtí kamarádi, po týdnu regenerace jsem se konečně trochu vzpamatoval a rozhodl jsem se, že se s vámi podělím o vskutku nevšední zážitek z Blanenské maratónské etapy MUMu.

Úvodem musím konstatovat, že rozhodnutí běžet terénní maraton s celkovým převýšením přes 1000 výškových metrů den před závodem, není úplně ideální. Nicméně po odborné konzultaci se zkušeným MUMákem Oldou Šperkou, který mě uklidnil slovy „To v pohodě dáš“, jsem si tedy řekl, že půjdu a v pohodě to dám. Psychika jak známo je u maratonu možná důležitější než momentální trénovanost. Koneckonců nevím, jestli se v Blansku kdy běžel maraton, tak proč si nechat ujít takovou jedinečnou příležitost. Doma jsem našel nějaký prošlý energetický gel a pár solných tablet v domnění, že to bude stačit. Jak jsem později poznal – nestačilo, ale po řadě. 

V den závodu mi kolega v práci radil, ať si dám jen vložený závod s Danem Orálkem na Hořice. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěl ze svých dětí udělat sirotky, protože by mě ranilo asi už někde u mlejna, jsem to zavrhl. A taky co má běžecká čest, že? Mimochodem našel se jen jeden takový troufalec, a myslím , že ani ke mlejnu s Danem nevydržel. Neví, že Dan je z jiné galaxie, naivka. Ale zpět k hlavnímu závodu. Trochu mi to na začátku připomínalo Hraběnku, protože“našich“ obeláků bylo rekordně mnoho. Vyběhli jsme za příjemného počasí a první dva kilometry byly jako nedělní procházka růžovou zahradou. Tím ale veškerá pohoda skončila a začalo se tvrdě makat . Po průběhu tunelem pod tratí, za prezence kamer ČT, následoval výběh kolmo do kopce na Hořice. No teda běh je asi silné silné slovo. Místy bylo lepší přejít do chůze. V jednom takovém úseku jsem se sešel s jedním běžcem – chodcem. „Ale máme tady kopce, co?“, říkám jako místní občan hrdě. „No já jsem před týdnem běžel na Sněžku, a to bylo mnohem horší“ uzemňuje mě. „Aha, a odkud jste vybíhali, z Pece?“, ptám se znalecky. „Ne, z Vrchlabí, bylo to celkem 58 km!“. To byla první indicie, že běžci s kterými zrovna závodím jsou trošku jiného ražení, než jsem byl doposud zvyklý. Abych to přiblížil domácím , maraton začal v podstatě takovým zahřívacím Grena během. Z Hořic se běželo dále  po hřebeni  kolem Jedle do Černé Hory. Trošku nuda. Z hřebenu totiž není skoro nikam vidět. V závěrečném seběhu jsem předběhl první, a zároveň poslední dopravní prostředek toho dne, parní vál. Jirka Vrtílka ho zrovna vyfotil místo mě, takže si ho můžete prohlédnout v galerii, že nekecám. To jsem si připadal ještě jako king. Za Černou  Horou  v lesích jsem měl naopak nicotný pocit. Široko daleko přede mnou ani za mnou nikdo. Nezvyklé. Běžím vůbec dobře? Naštěstí vždycky, když už jsem propadal trudomyslnosti , se objevil fáborek nebo šipka. Díky Honzo, trať byla fakt naznačená velmi dobře. 

Na občerstvovací stanici se dozvídám , že jsem na 18 km. Ubíhá to zatím  rychle, zatím. Za chvíli míjím první běžce, kteří vybíhali o hodinu dříve. Běží už v pořadí třetí, nebojím se říct  horský maraton, v řadě. Obdiv! Je to Dany s hejtmanem, teda bývalým, prostě se Standou. Ostatní zasádlení politici by si z něj měli vzít příklad! Jdou na morál, který je evidentně jejich nejsilnější stránkou. Postupně začínám předbíhat další borce, kteří mi na můj pozdrav odpovídají Tschüs nebo Hallo. Připadám si, že jsem se propadl do Západního Německa! Běžím lesem polem, takže samozřejmě nemůže chybět  Jirka Skoták. „Na co ses to proboha dal Jirko“? ptám se. „Ale ani nemluv, mám pořád v hlavě ty další dny“, odpovídá a zarputile drží tempo rozložené na celý týden. Drsňák. 

Trať vede nádherným údolím potoka Lubě a říkám si, že sám velký Capallo Blanco by z nás měl opravdovou radost. Běžíme free, pro radost, v přírodě. Cestou míjíme skautské tábory a někde nás hlasitě podporují. Nejvíc mě ovšem potěší vlasatá německá běžkyně, která mě u jednoho rybníka s výstavní chatou povzbuzuje hlasitým zuper, zuper. Připomínám ji zřejmě Zupermana! Je skvělá, najednou zjišťuji, že mám Němce docela rád, jsou fajn. Já je předbíhám a oni mi fandí! 

Na občerstovačce v Žernovníku potkávám legendu maratonu – další německou občanku Sigrid Eichner. Drobná žena vypadá jak prodavačka od nás ze spolku. Ale žerty stranou, jak se  později dovídám dokončila téměř 1 800 maratonů !!!! Se svými 18-ti maratony si připadám vedle ní jako Alenka z první A, přestože mám o 50 kg víc. Běžím odhodlaně dál. Letní idyla pokračuje! Na horizontu potkám páreček běžců, jak jinak - německých. Závod si vychutnávají. Běžkyně pózuje a běžec jí fotí s krásným panoramatem Drahanské vrchoviny v pozadí. „Wundršén“ vzdychá běžkyně a  já jsem opět  hrdý na naši rodnou hroudu. Ale, kde jsme tady u všech všudy  vzali najednou tolik kopců? Zatím jen mlhavě tuším , že ten nejkopcovatější teprve přijde. Někde u Býkovic potkávám  Kateřinu s Alešem . Kateřina si pro svůj první maraton opravdu nemohla vybrat lépe. Z její odevzdané chůze dedukuji, že profil trati jí úplně nesedl. Taky hned po závodě ukončila slibně rozjetou maratonskou kariéru, ale třeba to ještě přehodnotí, když nás Jirka ve výsledkovce všechny omladil. Asi jsme nevypadali v cíli zas tak špatně. 

V Žernovníku  na občerstvovačce jsem zaslechl, že nejhorší to bude na Dlouhou Lhotu. A je to setsakramentsky pravdivé. Před očima mám rudo a už mě to vůbec nebaví. Naštěstí se objevuje další občerstvovačka. Chvíli před ní jsem ale pojedl v zoufalství asi půl kila třešní. Teď se napiju a po..…u se napadá mě. Radši na to ani dál nemyslím, lopuchy tu nejsou. Jeden z pořadatelů je vtipálek a přiběhavším běžcům hází v ústrety míč, aby mu ho kopli nazpět. Asi zrovna sleduje horlivě MS a hledá nové talenty. Odkopávám míč placírkou a cítím palčivou bolest v koleně. Nacvaknu si zpátky češku do původní polohy a je mi mdlo. Pořadatel si mě ale nevšímá, má dilema komu hodit míč znovu, protože těsně za mnou dobíhají další dva borci. Jeden z nich vypadá jako pistolník ze sedmi statečných. Má efektní opasek, akorát místo patron má na něm asi 30 nejrůznějších ampulí. Asi nějakej dealer od Nutrendu nebo co.  Chtěl bych vidět jeho biologický pas!

Běžíme dál, do kopce, z kopce a pak do koooopce – na nejvyšší bod trasy - Kozárov. V jednom úseku přecházím do chůze, protože dva závodníci přede mnou taky jdou stejně rychle jako já běžím. Z Kozárova je fantastický rozhled. Je krásně vidět až na hřebeny Jeseníků a mám pocit, že vidím dokonce Praděd - nebo je to už fata morgana? Je totiž  dost teplo. U rozhledny  je pěkná hospůdka a běžci, které míjím se právě rozhodli, že tam zaskočí na lahváče. Šel bych hned s nimi, ale nemám peníze tak pokračuji vytrvale dál.  Na druhé straně kopce je stejně nádherný výhled. V dáli je vidět kouř z chladících věží v Dukovanech. Seběh Kozárovem je brutální, ale to nejhorší má teprve přijít. Som smedný ako ťava a poslední občerstvovačka v nedohlednu. Nohy tvrdnou jak po Arginmaxu. Najednou cítím kousání do lýtka. Celkem spravedlivě se dostavuje první křeč. Zvolňuji. Vzpomínám si teď na základní poučku kterou jsem opomněl: Kdo souloží v kleče, nemá nikdy křeče! Jenže co s tím když má člověk bolavé koleno! Nezbývá než požívat solných tablet, ale ty už bohužel nemám. Předbíhá mě borec, který běžel už v Blansku nezvykle pomalu, jak se mi zdálo. Jeho tempu teď nestačím ani dva metry. Mizí na prašné polňačce. Za chvilku mě míjí nezničitelná Zdenka Komárková. Chci od ní podepsat diplom, že jsem ji porazil na 35 km. Nabízí mi soucitně čaj. Je hodná. Ale s díky odmítám, protože  jsem předně  gentleman  (momentálně dokonce i rudý), ale hlavně už vidím toužebně očekávanou občerstvovačku. Tady jediná výtka pořadatelům - měla být už dřív! Cítím potřebu sednout si, a tak sundávám ze židle lavór s houbičkami, a piju jako prokoplej postupně vodu, čaj, kolu, ionťák, vše dvakrát do kola. Jenom to syčí. Na další pouť si beru pro sicher petku s magnézkou. Cesta vede sice ve stínu v lese, ale prudce dolů a místy je dost kamenitá. Nic moc pro běžce nad 90 kg. Ladnými skoky jako jelen mě míjí Jirka Bezrouk. Jakto, že je tak svěží? Mě berou střídavě křeče do obou lýtek. Ale zastavuji jen v nejnutnějším případě a pokračuji indiánským během nezadržitelně vpřed. Postupně mě předbíhají mí známí běžci ze Západu. Mám teď moře času si je lépe prohlédnou. Mají trika s nápisem 100 maratonů. Zřejmě slušnej oddíl. Zdravím je svou brilantní HochDeutch - Hallo. Trpím. Trocha vysvobození přichází na silnici. Cupitavým krokem mě míjí sympatická Petra Krejstová a povzbuzuje mě. Díky ní uběhnu v kuse bez křečí místo 10 m 12. Pokouším se vyloudit úsměv, ale je rovněž křečovitý. Už jenom 2 km. U cedule Lomnice mobilizuji síly. První co uvidím v protisvahu je hřbitov. Jak příznačné. Nicméně začínají se mi obnovovat základní životní funkce, organizmus  cítí , že už bude brzo konec tak provádí restart. Běžím, tedy až do míst  kde cesta na náměstí vede - jak jinak, do kopce. Tam nohy opět vypovídají službu.  Aspoň předcházím místí dámu na vysokých šteklech s týpkem na kole, který mě utěšuje slovy, že on by to neujel ani na tom kole. Ještě předtím přese mě přefrčí další legenda Ivan Ďurkovský, který se zrovna domlouvá se svým parťákem, že po závodě půjdou do krčmy. Tu krčmu za chvíli míjím, za naprostého nezájmu početného osazenstva v předzahrádce. Jsou už na ty zombíky tady zvyklí. Školu, kde je cíl postavili jako na potvoru na druhé straně Lomnice, samozřejmě v kopci, že. Aspoň cílová rovinka je na rovince. Konec. Úleva. Už nikdy!

Náladu mi trochu spravuje hovězí vývar a pivo. Rozprávím s Mildou Bayerem jak nám to dnes nešlo a zrovna jde kolem vysmátá megavytrvalkyně Alena Žákovská. Vypadá úplně v pohodě, jako kdyby si zrovna odskočila od plotny. Diví se, že jsme dnes přišli a chlácholí nás, že jsme dobří. No nevím, posledních 6 km za 55 minut. Neumím si vůbec představit, že běžím 7 takových rasovin v řadě. Proč to ti lidi dělají, přemýšlím. Dochází mi to až později, ale to je na samostatné pojednání. 

Alespoň tedy ve zkratce: Opravdu už nikdy MUM nepoběžím? Druhý den si uvědomuji, jak krásným krajem, kde žijeme, jsme běželi. Jací borci jsou ti, co dokončí všech 7 maratonů v řadě. Jak přátelská a pohodová je atmosféra mezi běžci, jak si fandí a podporují se. Co úsilí stojí pořadatele taková akce bez zištných úmyslů. Klobouk dolů. Díky, fakt díky všem. Pokud bude možnost poběžím příště rozhodně znovu a vřele to doporučuji všem borcům z OBL! Lidé běžte ! Run free! A vo tom to je. 

V pokorné úctě ke všem terénním (ultra)maratoncům.

Karel Kyzlink, Blansko 8.7.2014

PS: Díky Oldo, že jsi mě přesvědčil a přeji brzké uzdravení a návrat k  běhu.